LOVE YOURSELF/ PROČ JE SEBELÁSKA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ

Krásný den vám všem! Tenhle článek měl být původně ryze valentýnský, plný dojemných vyznání a lásky k druhým. Jenže mi pořád píšete, jak se těšíte na “článek o chlapech” (což popravdě moc nevím, co si pod tím vlastně představujete), takže jsem se rozhodla, že vám napíšu o lásce z trochu jiného pohledu. A konečně vám taky vysvětlím, proč už neexistuje pan K.

 

Za svůj letitý život jsem zjistila jednu zásadní věc: čím větší mindráky máte, tím větší hajzlíky přitahujete. Platí tu 100% přímá úměra. Proto je tak zatraceně důležité mít rád především sama sebe. Vážit si sabe samých, chválit se, být vděčná za to, co je na nás krásné (nebo aspoň ještě funkční 🙂 ). Jinak se z toho začarovaného kruhu nikdy nedostanete!

 

Věřte mi, vím, o čem mluvím. Celý život s sebou vláčím jeden obrovský mindrák, o kterém vám nejsem schopná napsat. Přátelé o něm ví, na veřejnosti jsem o něm mluvila 2x, ale myslím si, že mojí milované mamince, které se to také týká, to ani jednou neudělalo moc dobře. Prostě mi v tomhle případě musíte věřit, že to není žádná prkotina a celý svůj život jsem trpěla pocitem nedostatečnosti. A víte, co jsem ve svém arzenálu partnerů měla? Násilníka, mlátičku, 2 alkoholiky… No jak říkám, co jiného jsem si zasloužila, když jsem si sama sebe vážila přibližně stejně, jako hadru na holi?

 

A poslední z výčtu byl pan K., který rozšířil moje portfólio šílenců o další charakterovou vadu – chorobnou žárlivost. Já jsem nikdy nežárlila. Přijde mi to jako naprosto zbytečná emoce. Když někdo chce zahnout, zahne stejně, ať se stavíte třeba na hlavu. Takže jediné, co musíte udělat, je, snažit se být v jakémkoli vztahu tou nejlepší verzí sebe samé. A když vám zahne i přesto, je to pitomec, který si vaší lásku vůbec nezaslouží!

 

Protože jsem se žárlivým chlapem nikdy neměla co do činění, vůbec jsem nerozpoznala, jak vážná nemoc to je. Když mi první žárlivé scénky dokázal udělat po telefonu ještě před tím, než jsme se vůbec poprvé viděli naživo, přišlo mi to vlastně roztomilé. Pak jsme se konečně viděli a scénky se zdvojnásobily. Najednou to bylo roztomilé míň a míň. Po půl roce už mi to začalo vyloženě lézt na nervy. Za rok už mi to bylo jedno… a to byla konečná. Rok a půl mi trvalo, než jsem si přiznala, že chyba OPRAVDU NENÍ na mojí straně, že patologická žárlivost je fakt nemoc, ze které mu nepomůže ani to, když budu 24/7 přivázaná v ložnici k topení.

 

Takhle v jednom odstavci to zní, jako by to byla brnkačka. Ale věřte mi, že z většiny času, který jsme spolu trávili, jsem buď brečela, nebo se snažila vysvětlovat, nebo dokazovat, že se něco nestalo (což se fakt dokazuje blbě 🙂 ). Zvládnul mě tak rozložit, že jsem pochybovala o sobě samé, o tom, jestli nakonec opravdu není chyba ve mě. Dokonce mi pak nepřišlo vůbec divné, když jsem zjistila, že mi napíchnul telefon a nechal mě hlídat, jestli skutečně těch 12 hodin sedím v kanceláři a kdo tam za mnou chodí.

 

A pak jeden den ráno jsem se na sebe podívala do zrcadla a nevěřila vlastním očím. Najednou jsem úplně čistě viděla, že tohle nejsem já, kterou jsem chtěla vždycky být. Že si zkrátka nevážím sama sebe. A okamžitě jsem se rozhodla a začala jednat. Hned ten den jsme se rozešli, já přežila ještě další 3 týdny teroru, než opravdu opustil byt i republiku. Jsem si jistá, že tohle není jen můj příběh, že podobné variace vztahů měla spousta z vás. Takže vám určitě nemusím popisovat, jak opojný pocit je, když se zase můžete volně nadechnout. Když si opět můžete vážit sebe samé. Když se zbavíte toxického vztahu, který vás už dávno nečiní šťastnou, ale setrváváte v něm z úplně špatných důvodů (zvyk, neschopnost být sama…).

 

A tím se vracím na úplný začátek článku a apeluju na vás: ZAMILUJTE SE SAMY DO SEBE! Jste úžasné, lidské, vnímavé, citlivé, obětavé, empatické! Tohle nejsou jen tak nějaké utěšující kecy, já to VÍM, že takové jste. Protože čtete můj blog. Protože já čtu vaše komentáře. Protože jsem si s vámi velmi blízká, byť s některými z vás jen virtuálně.

 

Jasně, jasně, já vím, jak sebeláska a sebedůvěra je pro většinu žen téměř nadlidský úkol! Je to tím, že u lásky k dětem nebo k partnerovi nám pomáhají hormony. Ale k lásce k sobě samotným nám nepomáhá žádná taková emoční berlička, na té musíte makat od úplného začátku a úplně samy. Proto jsem se rozhodla, že o svátek sv. Valentýna, jako patrona zamilovaných, tentokrát oslavím lásku k sobě samé. Že oslavím cestu, kterou jsem ušla, svou vnitřní sílu, která mi pomohla se dostat z prokletí “debil – blbeček – debil – blbeček, jen támhle vzadu v poslední lavici, jediná výjimka, sedí dva blbečkové vedle sebe.” 😉

 

Jestli chcete, pojďme to oslavit společně. Protože jestli tohle není důvod k bublinkám, jahodám v čokoládě a přípitku, tak už teda vážně nevím, co je. A samozřejmě, jestli to pro vás nebude moc osobní, podělte se se mnou a ostatními čtenářkami o své názory a zkušenosti. Občas pomůže i vědomí, že v tom nejste sama.

 

Mějte nádherný den a NIKDY si nepřestaňte vážit sebe sama!!!

Xo, Vaše

 

 

Mé obrovské díky za zapůjčení rekvizit na focení patří: Aničce z Choco Fleurs za ty fenomenální jahody v čokoládě, květinářství Cool Flowers za nádherné kytice a francouzskému pekařství Petite France za makronky a všechny ty dorty, které se na fotky ani nedostaly, protože jsem je vdechla dřív, než jsem sundala krytku z objektivu :-).

Follow:

62 Comments

  1. Veronika H.
    February 8, 2018 / 8:28 pm

    Smekám, krásný článek. Taky jsem měla žárlivce, léčím se z toho vpodstatě doteď. Vrchol byl, když jsem šla na firemní večírek. Volal mi asi 3x než jsem tam došla (10minut), pak se se mnou teatralně rozešel, protože jsem prý měla rande v kavárně a lhala mu, jasně slyšel v telefonu kavárenskou hudbu. Ta hudba byl orloj na Staroměstském náměstí. Vydržela jsem to 4roky, ty nejlepší, které jsem mohla ve svém věku prožít úplně jinak. Dnes bohužel vím, že mi ty roky nikdo nevrátí, mohla jsem mít už dnes děti v pubertě a řešit s dcerou třeba šaty do tanečních….nebo odjet v 25 do zahraničí a mít super práci a plat. Alenko, drž se. Krásný večer.

  2. Vanda
    February 8, 2018 / 8:31 pm

    Gratuluji Vám i ostatním skvělým, statečným ženským. Holky, živé nás nedostanou 😀

  3. February 8, 2018 / 8:47 pm

    Alenko, teraz si mi vyrazila dych. V lete, ked sme boli na kurze si vyzerala stastna…teraz uz viem, ze kytica, ktoru sme ti zavideli, bola mozno omluvenka za dalsiu scenu…
    Mna naucil milovat az moj muz…nielen ze som konecne zazila tu ozajstnu lasku k chlapovi, ale zacala som mat rada aj seba. Jasne, ze v zivote obcas pridu situacie, kedy treba sebalasku znovu vzkriesit (rovnako ako lasku partnersku)…ale hlavne je sa neporovnavat. Asi nikdy nebudem mat kancelariu na wall street, ale ked mi decka povedia, ze som ta najlepsia kucharka, zasa sa mam o kusok radsej 🙂

  4. Katka Brettka
    February 8, 2018 / 8:52 pm

    To je tak krásné co si napsala. Máš pravdu. Já zase měla partnera, kterému jsem dělala první poslední, sám si neudělal ani čaj a on mně za to pak podváděl kudy chodil. Najednou jsem potkala někoho jiného a když mi udělal snídani, tak jsem se rozbrečela. A tu snídani mi dělá pořád, víc jak 17let. A nejen snídani…. Alenko, moc děkuji za tento článek. Já procitla naštěstí včas. Katka

  5. Martina Maixnerka
    February 8, 2018 / 8:59 pm

    Sebeláska – už delší čas moje téma Numeru Uno! Děkuji Alenko za vždy trefné načasování tvých článků které se – samozřejmě spolu s ostatními kvalitami – výborně čtou…:-) Krásný večer, MArtina

  6. Kristina
    February 8, 2018 / 9:16 pm

    Alenko, to jsem vůbec netušila:(( nechápu, že tak šikovná a vtipná ženská má takovou smůlu na chlapy:( já měla taky jeden dlouhý vztah s alkoholikem a patologickým zahýbačem. Žila jsem s ním od svých 18 do 22. Ten vztah mě tak rozlozil, ze jsem musela jít na několik sezení k psycholožce a tehdy jsem se od ni dozvěděla i o sebelasce a šly jsme právě do toho dětství atd. Přesně jak jsem si to pak v sobě vyřešila, potkala jsem svého nynějšího manžela a letos spolu budeme krásných osm let. Věřím, a moc bych Ti to přála, že také najdeš někoho, kdo si Tě bude vážit a s kým budeš šťastná!

  7. Vendula
    February 8, 2018 / 9:21 pm

    Milá Alenko, děkuji za krásný článek… Měla jsem slzy v očích, když jsem ho četla. A taky jsem byla tak trošku v šoku. Vypadalo jste spolu tak šťastně a Ty i spokojeně. A ono se t toho vyklubalo tohleto…. Alenko, z toho co te znam takhle virrualne a je to uz asi 7 let… k Tobě vzhlížím, jak si cílevědomá, úspěšná, a nikdy by mě nenapadlo, že máš mindráky. Pro mne si úžasná (hlavne tvoje stories) a humor. Takze, placam tady pate pres devate…. přeji Ti ať sama se sebou strávíš krásného Valentýna a chci Ti říct, že jsi úžasná a není proč o sobě pochybovat…❤
    P.S. A taky nějakýho Pana Božskýho!

  8. Lucie
    February 8, 2018 / 9:32 pm

    No musim rict, ze cely clanek jsem byla napjata jak ksandy. Sleduji Vas na instagramu uz dlouho a s panem K. jsem z nej byla opravdu presvedcena o dokonalosti vaseho vztahu. Tady alespon vydime, jak moc dokaze takovy instagram , schovat. Nicmene, jsem si na vice nez 100% jista, ze tady pribude spousty komentaru o zenach, ktere zazily neco podobneho. Muj pribeh je trosku jiny, ale stejne jako ty jsem nepoznala takovou zarlivost jakou jsem citila pri minulem vztahu. No vztahu, to je mozna silne slovo, jelikoz jsme se rozchazeli k snidani, obedu i veceri. Neustale blokace, nezvedani telefonu, ignorace. Zacalo to dny, skoncilo tydny az mesici. Vydrzela jsem 2 roky. Kdyz jsem si uvedomila, ze chce presne tohle, bylo to jako znovuzrozeni. A to doslova. V prubehu toho vseho se mi navic dostaly do zivota dalsi dve osoby, ktere byla uzasne. Ja ale kvuli tomuhle vztahu vsechny kontakty prerusila, aby z toho nahodou nebyl problem pro ten muj “vysneny”. Bala jsem se opustit jedno a jit do noveho.

    Kdyz uz jsem dostala ale zpravu o rozchodu po Novem roce s tim, ze vlastne uz “ta ma prava laska” randi s nekym jinym, byl konec. Po 14 dnech jsem dostala omluvnou, ba dokonce prosebnou zpravu, zda se muzeme k sobe vratit, bolelo to rict ne.

    V ten den jsem si koupila troje nove boty, kabat, cokoladu a flasku! Obklopena vecmi jsem si uvedomila, jak moc jsem ztracela. Ve vztahu jsem nemohla nosit podpatky, vsechny z tech bot maji podpatky. Nemohla jsem pit a just cokoladu , protoze to neni zdrave….no a tak dale. Ten den jsem si doma chodila na jehlach a jedla cokoladu, zapijela to proseccem.

    To procitnuti je skvele!

    Takze moc dekuji za krasny clanek, koukam, ze jsem ti tu taky jeden nechala. A nam vsem preji krasny Valentyn venovanym jen nam, zenam ❤

  9. Jana
    February 8, 2018 / 10:31 pm

    Milá Alenko, milé diskutující, ono to tak v životě bývá, že navenek sebevědomá a úspěšná žena si najde blbečka. Můj názor je ten, že každá z nás chce být ve finále doma tou úplně obyčejnou milovanou a milující partnerkou, manželkou, mámou.. Toužíme po tom a jsme ochotné dlouho spoustu věcí přehlížet. Byla jsem na tom stejně – v kolektivu extrovert, v práci úspěšná manažerská pozice, ale doma bylo peklo. Podpatky a rtěnka = jsem coura, dát si čokoládu = jsem tlustá, zasmát se ve společnosti něčemu nahlas = úmyslně na sebe strhávám pozornost chlapů atd. Navenek si taky všichni mysleli, že je to Pan Božský. A ano, byl. Byl v očích ostatních takový, jakého jsem ho já vytvořila. Vydržela jsem to 2 roky a řekla si, že budu radši sama a šťastná. Po měsíci od rozchodu jsem Vesmír poprosila o toho pravého – a on přišel. Čekáme druhé miminko a za měsíc se bereme. Bez sebelásky by nikdy nepřišel a nikdy bych neměla harmonický a klidný vztah jako mám. Přeji Vám všem to samé. Hodně sebelásky a ještě víc lásky od opravdového Pana Božského..

  10. Bára
    February 8, 2018 / 11:35 pm

    Milá Alenko, chtěla jsem jít spát, ale jakmile jsem na IG viděla stories, že je tam článek, tušila jsem, že je to TEN článek, na který všechny čekáme 🙂
    Přiznám se, že jsem něco podobného z tvých náznaků tušila…, a jak píše slečna/paní nade mnou, na tomto je krásně vidět, jak sociální sítě a blogy vytváří bublinu něčeho, co vlastně neexistuje…Já sama zažila něco podobného, ale nebyla v tom žárlivost, ale ignorace. Mohla jsem se vyfiknout, stavit se na zadní, bavit se na baru se třema klukama najednou. A nic, nikdy jsem se nedozvěděla, že mi to sluší, že mě má rád, že jsem uvařila dobrou véču, vymyslela prima výlet. A tak jsem si i já začala myslet, že taková jsem, neschopná a nudná. Teď mám skvělýho partnera, který mi dává najevo, že se mu líbím, je se mnou rád a má mě rád. A já, nejenom kvůli němu mám ráda sebe 🙂
    Držím palce Alenko, a pokud tam někde není pan Božský, bude tam třeba Smith :-)))

  11. Edit
    February 8, 2018 / 11:43 pm

    Draha Alenko, po precteni clanku nemam absolutne slov…tvé radky jsou tak moc vystizne….krasne se cte poučení druhych, kteri uz prozreli a dokazou se tim ridit. Bohuzel i pres mnoho moudrych knih, doporuceni, pouceni a zkusenosti lidich blizkych, jsem jeste na dlouhe ceste se dostat k poznani vazit si a mit rad sam sebe…snad to do čtyřicítky taky stihnu….clanek je opravdu úchvatny a zmiňované radky budu mit stale myslenkach. Odbocim, ale uz dlouho jsem nevidela tak nadhernou kytici, tak dokonalou a stylovou. O laskominach ani nemluve, nejradeji bych snedla display. Miluji tve fotky, jsou uzasne a nadherne sladene. Nemluve o vecech na nich zachycenych. Skutečně smekam pred Tebou a vyse uvedenymi radky.

  12. Lucie
    February 9, 2018 / 1:11 am

    Alenko, diky moc za tvoje clanky & hlavne za ty osobnejsi !! Jsi bajecna a my te mame radi. Na to nikdy nezapomen❤️

  13. Jana
    February 9, 2018 / 2:39 am

    Alenko, tvůj článek jsem přečetla a napsala jsi ho v pravou chvíli. Souhlasím s komentáři přede mnou. Já jsem si myslela, že Kevin je tvůj vyvolený a tohle jsem vůbec nečekala, že on má takové chování, dobře jsi udělala. Tvoje osobní články miluji. :))) Jsi fakt báječná. Jsem si jistá, že v tomhle roce budeš mít nějakého svého “Romea”. A toho sv. Valentýna oslavím jak říkáš. Přeji ti to nejlepší v tomhle roce a užívej život :)))

  14. Blanka M.
    February 9, 2018 / 8:25 am

    Alenko, tvůj článek jsem přečetla jedním dechem . Škoda, že před dvaceti lety nebyly sociální sítě a ty, která by si mě tímto článkem v té době pomohla se z mé situace “vybabrat”. Já – v zaměstnání velmi úspěšná, doma “služka”, která se musela neustále dohadovat o tom, že nejen v domácnosti, ale i v domě je třeba stále něco dělat, a když už vše nechává na mě, tak ať se jako táta alespoň věnuje synovi. Ale ne, kamarádi z hospody a kulečník byli víc než rodina. Jediné štěstí bylo, že nechodil domů opilý. Při jedné výměně názorů mě uhodil, a to byla ta poslední kapka, kdy jsem řekla dost. Byla jsem z toho úplně na dně, rozložená a toho ponížení jsem se dlouho nemohla zbavit. Tehdy mi velmi pomohla kniha Louise Hay “Miluj svůj život”. Po této zkušenosti jsem zanevřela na chlapy, ve své hlavě jsem měla nastaveno “že jsou všichni stejní”, “že já vlastně k životu žádného nepotřebuji” , takže jsem bohužel zůstala sama a žádnou novou lásku již nehledala ….Škoda, že jsem tenkrát nevěděla, co vím dnes , že nemám o sobě pochybovat, hledat chyby u sebe a mám se naučit mít se bezpodmínečně ráda. Díky za takovéto články !

  15. Ilona
    February 9, 2018 / 8:50 am

    Alenko, je skvele, co sis uvedomila, udelala jsi krok dal a navic se o tom nebojis mluvit a sdilis to s nami. Take jsem se v tom clanku shledla. Dekuji :*

  16. February 9, 2018 / 9:09 am

    Já sem ještě nikdy na “dospělého” Valentýna s nikým nebyla. Vždycky to tak nějak vyjde. Dostala jsem jednou jako puberťák čokoládovou bonboniéru a pak už nikdy nic. Pohoda! Dneska mají problémy se vztahy všichni

  17. Linda K.
    February 9, 2018 / 9:15 am

    Ahoj Alenko,
    moc ti držím palce, jsi úžasná silná žena!
    Já už to s muži vzdala. Také po několika nepěkných zkušenostech…
    Nyní už jsou to 3 roky, co žiju se ženou, která přijala mne i mého syna s bezmeznou láskou a nikdy předtím jsem se necítila ve vztahu krásnější. Jsme si obě naprosto rovné, nikdy se nestalo, že by zapomněla na nějaké výročí či narozeniny, když nemám zrovna fajn den, přistane mi v práci kytice a plná krabice dortíků pro lepší náladu, a to i po třech letech vztahu a to ani nemluvím o těch nejpodstatnějších věcech… prostě víme obě, co jedna od druhé čekat a jak se jedna k druhé chovat. Ženy jsou totiž mnohem empatičtější než muži a ten vztah prostě funguje na 100%. Tím samozřejmě nechci házet všechny chlapy do jednoho pytle
    Držím ti palce, abys našla toho, který ti snese modré z nebe jen proto, že to jsi prostě Ty…

  18. Dani
    February 9, 2018 / 9:18 am

    Wau, Alenko, naozaj statočný a pekne napísaný článok. Je super, že si si dokázala uvedomiť tieto veci, lebo niektoré ženy v podobných (a aj horších) vzťahoch zotrvávajú aj roky a ich sebavedomie a ženskosť sú úplne udupané, preto verím, že tvoj článok namotivuje nejednu čitatelku na tu sebelásku, ktorá je v každej z nás! držím vam/nám všetkým palce dievčatá a buďme aj tento Valentín neodolateľne bohyňe plné sebelasky a “svetového mieru” ;P krásneho Valentina dievčence:*

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 1:19 pm

      Dani, já to mám ale přece jen bez těch dětí o dost jednodušší. Ale samozřejmě tajně doufám, že můj článek a moje zkušenosti by mohly třeba pomoct některé z nás. Děkuju za krásný vzkaz!

  19. Eva
    February 9, 2018 / 9:48 am

    Bože jak já to znám to “vy jste spolu vypadali tak štastně”… “byli jste dokonalý pár” … 17let s jedním chlapem a netahání svých problémů na veřejnost neznamená, že jsou lidi štastní. Že i když se k sobě umějí chovat hezky a zvládají výchobu dětí bez problémů mezi sebou neznamená, že žijí tak, jak chtějí a potřebují. Narážím tu na některé komentáře, které i já zažívám, protože přece rozejít se s tak hodným chlapem..proč? i já měla své důvody, už jsem nedokázala dál neustále něco chápat a podřizovat se, nechávat si organizovat život tchýní, být neustále ta druhá (protože ta první a hlavní rodina jsem nebyla já a děti nýbrž jeho rodiče)… pro někoho to jsou možná nicotné důvody, ale já už neměla sílu dál fungovat, protože se postupně vytratila i něha, intimita, důvěra – nebyla jsem ani štastná ani spokojená. Byl to těžký krok, moc těžký a spoustu nocí a dní proplakaných, ale přesně jak píše Alenka – proč zůstávat tam, kde mi není dobře? Ze zvyku? Neschopnosti být sama? Možná to někdy potřebuje spoustu odhodlání a ještě víc sil a bude vás to stát neskutečně moc energie, ale věřte, že každá nakonec (dřív nebo později) povstanete jako ten bájný Fénix a budete žít svůj život posílené a více sebevědomé!

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 1:16 pm

      Evi, DĚKUJU DĚKUJU DĚKUJU! Mluvíš mi z duše a líp bych to nenapsala! Nádherný vzkaz!

  20. Alena
    February 9, 2018 / 9:55 am

    Alenko, u mě z opačné strany. Můj přítel se se mnou před pár měsíci rozešel. protože jsem prý byla žárlivá. Hned v prvních týdnech naší známosti a bylo to velmi intimní chvíli mi řekl: Nemusím Ti slibovat věrnost, viď? To víš, my to máme v genech, náš táta jezdil do poslední chvíle do Poděbrad a nikdo o tom nevěděl. Už tenkrát jsem se měla zvednout a říct: Ne nemusíš, protože chlapa, který tohle dokáže říct v takové chvíli já nechci. Nicméně, přešla jsem to…I přesto, že ze mě byl nadšený a neuvěřitelně se o mě staral a moc jsme si jinak rozuměli, jeho záliba v mládí byla nad moje síly…Nedalo se s ním nikam jít, protože ho zajímaly hlavně mladé slečny, mohl si vykroutit hlavu, bylo to až směšné, dokázal vyjít z kavárny a rozhlížet se, na kterou stranu šla ta slečna, co odešla před námi. Jen na ukázku jeho denní postřehy : Ty prodavačky v obchodě za mnou lezou až do kabinky, to je hrůza.., mě to mládí tak nabíjí.., můj kamarád má dvě mladý holky a já se jenom dřu atd. Na tapetě mobilu měl fotku spálených zad a pozadí své brigádnice. Když jsem se v klidu ohradila, aby mi neříkal jménem své bývalé manželky, spustil na mě, abych nežárlila a nevyváděla, že spolu mají dvě děti a strávili spolu 20let , tak co jako? A to jsem hodně klidná a nemám ve zvyku dělat scény. Bylo to neuvěřitelně potupný a ponižující… Vždy jsem o sebe dbala a pečovala a byla docela spokojená s tím, jak vypadám, tak dnes díky němu nemám vůbec žádný sebevědomí a momentálně žiju s pocitem, že se můžu jít akorát někam zahrabat, protože mi není ani 20, 30 nebo 40let..Je mi opravdu na nic. Vám Ali přej vše krásné do dalších dní, je moc dobře, že se zase máte ráda 😉

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 1:14 pm

      Alenko, nejdůležitější je, že sis to uvědomila a začala jednat a nenechala se zlomit! Jsem na tebe hrdá! Držím palce a ještě jednou moc děkuju za tvou odvahu, žes mi napsala svůj příběh!

  21. Vanduska
    February 9, 2018 / 9:58 am

    Coze??? Hustej clanek! Ale fakt jsi vypadala strasne stastne, proto jsem ti nekdy v jednom z minulych clanku prala, aby se K. vratil a uz nikdy neodesel. Pac jsem zila v tom, ze musel opustit CR kvuli ty zachrane sveta. Hm, tak to se omlouvam Napichlej telefon, to je fakt moc! Ale asi to skutecne potvrzuje tvoji teorii, zvlast, kdyz se tvrdi, ze zarli jen nesebevedomi jedinci.

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 1:06 pm

      Vandi, já ale zase musím přiznat, že když nevyšiloval, tak to byl moc hezký vztah. Jen bohužel, když těch špatných dní je najednou mnohem víc, tak tě těch pár dobrých nezachrání. A taky jsem nechtěla být bonzák a prát špinavé prádlo na veřejnosti :-))) Teď už je to víc než 4 měsíce, takže se mi o tom mluví už s čistým svědomím.

  22. Klára
    February 9, 2018 / 10:10 am

    Alenko, vidíš a já Tě vidím jako silnou, krásnou a sebevědomou ženu…beru si vzor z Tvého humoru a kreativity, miluju Tvůj sarkasmus a každý den se těším na Tvoje Insta. Ale člověk si k tomu musí dojít a najít v sobě sebelásku. Zdá se, že projít peklem Tě posílilo. Já mám štěstí na úžasného muže a moc Ti přála, aby Tě také někdo tak miloval, dával Ti najevo, že jsi krásná a sexy taková jaká jsi a Tvou sebelásku neničil, ale posiloval. Moc Ti přeji, aby jsi byla šťastná. Krásný Valentýn Klára

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 1:04 pm

      Klárinko, moc moc MOC ti děkuju za krásný vzkaz! Doufám, že tě budu inspirovat i dál 😉 Děkuju!!!!

  23. Marcela Čierna
    February 9, 2018 / 10:13 am

    Ďakujem! ❤ za tento clanok. A vlastne za vsetko. Za to, ako ma inspirujes, ako si ma vela naucila, za tvoj humor, za to, ze mavam slzy v ociach, ci uz od smiechu alebo od dojatia. Nikdy by som si nepomyslela, ze je mozne mat virtualnu kamosku. 🙂 a uz mam tri. 🙂 a tiez som si presla jednym tazkym vztahom, z ktoreho som sa spamatavala dva roky. Myslim, ze ten vztah bol dosledok zlomeneho srdca, ktore sa uplne nezcelilo nikdy. No a samozrejme prave preto, ze ta moja sebalaska bola nulova… po vsetkych tych kotrmelcoch prisiel do mojho zivota moj muz. Nie je to jednoduche a nie vzdy to je tak, ako som si vysnivala a prave preto sa snazim o sebe nepochybovat a mat sa skutocne rada. 🙂 snivam, dakujem a zelam si. Verim, ze to bude realita. O chvilu. ❤:-) :-*

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 1:03 pm

      Moje nejdražší Marcelka! Nikdy ti nebudu moct dostatečně poděkovat za tvou loajalitu skrz všechny ty roky, co spolu “kamarádíme”! Jsi báječná a já už si svůj život bez tebe vůbec neumím představit 😉

  24. Pavla
    February 9, 2018 / 11:20 am

    Alenko, je dobře, že jsi procitla.
    Ani nvm, kde začít s mým příběhem. Když jsem byla malá naší se rozvedli. Máma si našla chlapa, který jí bil. Myslím, že sama sebe si nevážila. Potom umřela na rakovinu a začal se o nás starat táta. Vždy, když jsem ho potřebovala, tak tu pro nás nebyl a tak jsem si zvykla, že na vše musím být sama. V pubertě jsem měla příšerné akné. Zůstaly mi po něm na tvářích jizvičky. Tam se zrodil můj velký mindrák. Stydím se při rozhovoru s cizími lidmi. I v mých 27 letech mě pořád hodnotí za mojí pleť. Jako bych to sama nevěděla, že není perfektní. Vždy mě pak taková hloupá poznámka zabolí. Jelikož jsem si sama sebe nevážila, našla jsem si přítele, který mi bral peníze a mně to přišlo normální. Asi jsem byla ráda, že mě má aspoň někdo rád. Já nevím.
    Naštěstí jsem procitla a odešla od něj. Zažila jsem teror, jelikož se ode mě nechtěl odstěhovat. Takže vím jaké to je.
    Momentálně zažívám teror typu, že jsem tlustá. Přitom jsem klasická velikost 38. Dnešní doba je vážně ujetá na vzhled. Jakoby vzhled znamenal všechno.
    Takže hlavu vzhůru, určitě se najde někdo lepší a nebo je lepší zůstat sama 🙂

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 1:01 pm

      Pavli, je mi moc líto, čím sis prošla. Ale jak vždycky říkám, nic z toho nejsou životní prohry. Jen situace, ze kterých si máme vzít ponaučení. Držím palce sobě i tobě, ať už nikdy nenecháme nikoho, aby nám ubližoval (ani fyzicky, ani psychicky)! Myslím na tebe a samozřejmě ti z celého svého srdce děkuju, že ses se mnou a ostatními podělila! Vím sama, že tohle není vůbec jednoduché 😉

  25. February 9, 2018 / 12:56 pm

    Děkuji za tenhle úžasný článek a za upřímnost. Je mi 21 let a nikdo by mohl říct, že tomu nerozumím, ale i já mám za sebou dva bouchače a je to tím, že jsem se neměla dostatečně ráda. Vždycky jsem si říkala, že si to nejspíš zasloužím, že jsem špatný člověk, ale teď už vím , že nejsem a tohle si nezaslouží nikdo. Už nějakou dobu na sebelásce pracuji, ale jak říkáš není to jen tak. Proto i já oslavím Valentýna v tvém stylu. Děkuji za článek J.

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 12:59 pm

      Janinko, ani nevíš, jak obrovskou radost jsi mi tímhle vzkazem udělala! Já děkuju tobě, že už ve 21 jsi tak úžasná žena!

  26. Natalie
    February 9, 2018 / 1:06 pm

    Alen, tak tohle sepsat je přímo hrdinský čin 🙂 rovnice jednoznačně platí, a ja jsem dokonce měla co popisuješ v jednom. Jsem na sebe po právu hrdá, ze jsem z té šizofrenie dokázala vypadnout. Jak těžký to je, i když je to zcela jednoznačný, jsi popsala úplně přesně. Když si člověk nevěří, psychicky se rozloží. Ale ten vzorec platí obecně, známý je laskavost sama a trci ve vztahu pod pantoflem s děsnou čůzou…

  27. February 9, 2018 / 1:19 pm

    Alenko, ani nevíš, jak velikou máš pravdu …. o té sebelásce, o tom, jak je důležité vážit si sama sebe …. má první velká láska byl chronický “předupník” ….. mě bylo šestnáct, byla jsem blbá, naivní a zamilovaná s klapkami na očích, takže jsem nevnímala dnes pro mě jasné signály …. to, že občas nedorazil na rande, voněl cizím parfémem, pořád někam spěchal …. na všechno měl ale tak bezvadné a věrohodné výmluvy …. když jsem na to přišla, byla to pro mě obrovská rána a moc mě to bolelo, ale pořád jsem byla blbá a naivní a tak jsem v tom vztahu pokračovala i přes to, že se mezi tím oženil s jinou /musel, byla těhotná/ ale já jsem byla prý “ta jeho jediná láska, beze mě, by se v tom manželství zbláznil, dotlačila jej do svatby rodina té druhé, nikdy nikoho nemiloval tak jako mě” …. bože, tak moc slov a tak málo pravdy…. zvláštní na tom všem bylo, že jsem pořád hledala chyby v sobě …. měla jsem pocit, že jsem asi málo krásná, vtipná a sexy, že utíká k jiným …. trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomila, že nedělám nic špatně, že špatný je on …… po celou tu dobu jsem se zlobila na tu druhou, že mi ho odloudila, dneska už vím, že ona byla taky oběť ….. ale čas má jednu kouzelnou vlastnost, umí hojit rány ….. po rozchodu, jsem byla přesvědčená, že už nikdy žádnou velkou lásku nepotkám ….. ale potkala, i když ze začátku to nebyla ta bláznivá, na první pohled …. vlastně se mi ten kluk ani nelíbil, ale byl hodný a trpělivý, tolerantní a miloval mě …. a časem jsem se do něj zamilovala i já, pro to jaký byl, že mě naučil mít rád samu sebe, vážit si sebe samé …. už jsme spolu přes dvacet let a pořád ho miluju ….. Marki

    • Alen
      Author
      February 9, 2018 / 1:25 pm

      Marki, z takových vzkazů mě mrazí a bulím dojetím zároveň! Děkuju!!! Děkuju, že čteš moje články, že jsi našla čas (a odvahu) podělit se se mnou o svůj příběh!!! Děkuju děkuju děkuju!

  28. Lucie
    February 9, 2018 / 4:31 pm

    Alenko, jako bych četla sama o sobě. Opravdu hodně dlouhou dobu jsem nenáviděla sama sebe, svoji postavu, vlasy, nebylo nic¨, co bych na sobě nezměnila a o vztazích ani nemluvím, jeden blbec za druhým. Byla jsem ráda, že mě vůbec někdo chce a že se mu líbím….až teď si uvědomuji, jak to bylo hloupé a konečně, i když to jde pomalu, se učím mít ráda sama sebe a mám pocit, že je život mnohem jednodušší, když si pořád nenadávám v zrcadle 🙂 přeji Vám i všem ženám, ať už single nebo zadaným: milujte se, važte si sebe samé a pak si Vás budou vážit i ostatní, není to klišé, opravdu to tak funguje 🙂 Mějte se nádherně!!!!

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:21 pm

      Luci, DĚKUJU!

  29. Bea
    February 9, 2018 / 4:36 pm

    Za povšimnutí stojí určitě knížka Johna Eldredge -Úchvatna… je to hrozně silná četba.

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:20 pm

      Děkuju!!

  30. alena
    February 9, 2018 / 6:24 pm

    Díky, že jsi s námi sdílela svůj příběh. Kamarádka prožívá něco podobného a myslím, že tvůj článek jí pomůže.

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:20 pm

      Alenko, tak to pevně doufám i já, protože nic mě netěší víc, než když mé články někomu skutečně můžou pomoct, nebo se aspoň zamyslet!! Držím jí palce a tobě moc děkuju, že sis našla čas na napsání vzkazu!

  31. Ilona
    February 9, 2018 / 10:41 pm

    Alenko, děkuji za tento článek. Klobouček.
    Jsme stejne staré a dáváte mi sílu, Vaší energií a humorem.

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:17 pm

      Ilonko, to je jak rajská hudba pro mou duši! DĚKUJU!!!

  32. Katy
    February 10, 2018 / 7:33 pm

    Ahoj Alenko, moc mě to mrzí. Já ze své zkušenosti musím říct, že ne instastories, případně jiné soc. sítě snesou všechno, ale dveře snesou všechno. Já jsem takový magnet na tyhle typy. Já mám zkušenosti jak s chronickými zahýbači (naštěstí jsem to nikdy nedokázala vystát do vážného vztahu), tak i s chronickým žárlivcem-později násilníkem. To byl můj první vážný vztah. Pro všechny to byl ideál chlapa, nikdo nechápal jak se mnou může vydržet, já byla ta zlá, apod. Ze začátku mi nepřišlo divný, že se mnou chodí do knihovny, na sedánky s kámoškama, vyzvedává mě ve škole. Přišlo mi to roztomilý. Když jsem spolu začali bydlet, vydrželo mi to nevadit půl roku. Vrchol byla scéna na plese, kde se mnou odmítl tancovat, protože jsem si povídala s kamarádem (ne sama, ale ve skupince x lidí), pak se sebral a odešel (tím jsem musela jít taky, neměla bych se jak dostat domů). Když jsem se ozvala, že mi zničil večer, začal řvát, tak jsem se sebrala a vystoupila z auta a šla na autobus. Bohužel se na jehlách neutíká zrovna nejlépe, takže mě dohonil. A začala scéna. Řval na mě na ulici, rozházel všude klíče od mého bytu, strkal do mě, nakonec mě chytil pod krkem a pustil až když jsem pomale přestával vidět. Pak už jsem nevěděla, jak z toho ven (bohužel to nešlo skončit ze dne na den). Nakonec jsme vedle sebe bydleli ještě zhruba půl roku, než se mi podařilo alespoň dostat z bytu. Pak další rok, než jsem ho donutila si odstěhovat si věci. Dostávala jsem se z toho tři roky. To pak lidi koukali, co byl zač. Pak jsem ještě pár neúplnědoživota chlapů potkala. S mým současným mužem jsme si taky prošli ledasčím, ale máme spolu teď toho nejúžasnějšího chlapečka, kvůli kterému prostě musím být spokojená a v pohodě. 🙂 Ono se to pak prostě jednou obrátí, když na sobě člověk maká a věří. Držím ti palce a věřím, že se ti také podaří najít toho pana nejkompatibilnějšího 🙂

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:24 pm

      Katy, zaprvé děkuju za to, že ses se mnou i ostatními podělila o své zkušenosti. A za druhé za to, že mi nepřeješ pana Božského (mám na to trochu averzi poté, co jsem shlédla teď po x letech znovu Sex ve městě a zjistila, že Carrie byla neurotická hysterka z velké části dost na pěst :-))). A mohla bych si od tebe půjčit tvůj terminus technicus “pán nejkompatibilnější”? Mě to rozesmálo nahlas!! :-)))

      • Veronika H.
        February 11, 2018 / 7:57 pm

        Dobrý termín je také chlap, co po chvíli tolik nevadí 🙂

        • Alen
          Author
          February 11, 2018 / 7:58 pm

          :-DDDDDD

  33. Klárka
    February 11, 2018 / 12:14 am

    Ahoj Alenko, jsem ráda, že vydáváš takové články. Jsem pouze ‘puberťačka’, ale za svých 15 let jsem si toho prožila už několik situací, kteří si neprožijí lidi třeba nikdy. Dva roky jsem chodila a nechodila s jedním klukem, který si mě absolitně nevážil a slákala jsem kolem něj jak si píská. Nějaký čas v pohodě a pak se choval jak nehorázní ignorant, a pořád dokola a dokola. Díky němu, všemu co se stalo jsem ztratila snad veškerou sebeúctu a sebelásku. Jsem ráda za každý takový článek, protože mě neskutečně motivuje k tomu být taková jaká se mám ráda já a jak se mi líbí. Mrzí mě, že lidi jsou v dnešní době tak sobečtí a závistiví a svět by potřeboval více lidí s pozitivním a inteligentním myšlením jako ty.

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:17 pm

      Klárinko zlatá, mě to trvalo 43 let, než mi to došlo 😉 Takže tleskám a gratuluju, že tys to pochopila UŽ ve svých 15 letech!!! Takže se nedej, protože jsi úžasná!

  34. Baru
    February 11, 2018 / 2:21 pm

    Alenko, děkuji za skvělou myšlenku, že Valentýna budu oslavovat především láskou k sobě samé, že si poděkuji za to kam až jsem došla a co všechno jsem zvládla překonat a také za to, od čeho všeho jsem se dokázala oprostit.
    Zdá se, že máš také mnohé za sebou a že i Tebe tyto zkušenosti posunuly tam kde bychom bez nich nebyly.

    Dovol mi, abych se i já s Tebou (která ví, chápe) podělila i o svůj příběh…..

    Narodila jsem se dvěma milujícím se lidem. Úžasné, láskyplné dětství i dospívání. Obklopená harmonií, láskou, porozuměním, podporou. Mí rodiče jsou vzácným úkazem, s přibývajícími lety se milují čím dál víc.

    S takovouto “výbavou” jsem vkročila do dospělosti. Z rodné Prahy mě osud zavál na Moravu do tatínkova rodného města. Zde se zamilovala a, s dotyčným jsem strávila téměř dvacet let, z toho 13 let jako manželé, máme spolu dvě děti. Poznala jsem ho jako prima kluka, avšak problematičtí rodiče, matka alkoholička. Úplný opak toho, v čem jsem vyrůstala já. Nevzala jsem nohy na ramena, ale dva roky jsme za sebou dojížděli, pak jsem ho vytáhla do Prahy, bydlel s námi, pracoval, ale po půl roce se vrátil zpět na Moravu, s touhou postavit se na vlastní nohy, posílen inspirací a motivací, načerpanou soužitím v naší rodině.
    Začal podnikat, vystěhoval rodiče do pečovatelského domu a já se nastěhovala k němu, po čtyřech letech jsme se vzali, narodil se Filípek a přišli povodně, takže jsem další rok strávila v Praze u rodičů, zatímco manžel opravoval dům.
    Přišlo odcizení, poté dlouhé navazování a nalézání cesty zpět k sobě. Po mateřské, návrat do práce a další odcizení, oba pracovně vytížení, minimum času spolu, nekomunikace. Odstěhovala jsem se i s 5ti letým Filipem do Zlína, nová práce, nová školka.
    S manželem jsme spolu znovu začali mluvit, jako kamarádi, jako bychom začali znovu od začátku. Před začátkem školního roku, jsme se nastěhovali zpátky a Filip šel do první třídy. Bylo to krásné období, nový začátek, komunikace, uvědomění, láska. Za rok potom se narodila Terezka. Vše plynulo v pohodě, než jsem z jedné sms vyčetla, že má “bokovku” (nic vážného, šlo jen o sex a zpětně jsem zjistila, že nebyla jen ona). Nějak mi to vymluvil, že to bylo jen jednou a život plynul dál….Začali chodit různé upomínky, sem tam odpojili vodu, plyn, elektriku. Na můj dotaz zda-li se něco děje, mi řekl, že má moc výdajů s podnikáním (koupil další auto) ale do půl roku bude líp. Věřila jsem ….
    Až jednou vy Městském Úřadě na vývěsce jsem zjistila, že máme v dražbě dům….pak následovalo jeho doznání, že mu zkonsolidovali dluhy a dělá to 2 miliony. Ať si vezmu hypotéku, protože jemu ji nedají.
    Nesouhlasila jsem, přišla výhružka “hypotéka nebo rozvod”. …..

    V tomto období jsem potkala dalšího “pana osudového”. Znali jsme se dlouhá léta, jen byl o hodně mladší, tak jsme se nikdy moc nebavili. Setkání bylo zřejmě načasované, já řešila “hypotéku nebo rozvod” a on již delší dobu přemýšlel o odchodu od partnerky, která byla o mnoho let starší než on.
    Zdál se být “spřízněnou duší”, díky němu jsem našla odvahu zvolit “rozvod”. Půl roku jsme se tajně stýkali a plánovali budoucnost. Postupně jsem ho seznamovala s dětmi, moc se mu líbily, chtěl mě i s dětmi a plánoval jak spolu budeme mít naše vlastní….
    Tento partner, měl také problém v rodině. Maminka mu umřela v 15 letech a on coby nejstarší ze 4 sourozenců, byl postaven do role hromosvodu jeho táty. Proto v 16ti letech odešel z domu k ženě, která měla jen o něco málo mladší dva syny, žili spolu 7 let. Možná i proto, že žil tak dlouho s o tolik starší ženou, jsem věřila, že je někde jinde než by měl na svůj věk být.

    Rodiče nám pomohli, koupili dům, my si vzali hypotéku, zrekonstruovali. Tomu však předcházela tahanice s bývalým manželem o děti, neplatil alimenty, chodila jsem po soudech, četla jeho výhružné sms, popouzel děti proti mě i partnerovi (mimochodem, teď má novou partnerku, další dítě a jeho dluh se ještě navýšil…)
    Ten zase sám s dělníky rok rekonstruoval, já s dětmi raději co nejdéle venku mezi dalšími dětmi, abychom nebyli v tom prachu atd….
    Byla to obrovsky těžká doba, po období zamilování, rovnou tvrdá realita, začali se projevovat různé pohledy na život, hádky, deprese, usmíření a pořád dokola, ale nakonec nějak jsme to ustáli a já byla ve svých 42 letech těhotná. Partner šťastný, měl smysl života, dokonce chtěl další dítě, což jsem, vzhledem k mému věku a počtu dětí, odmítla…
    Po roce a půl 18/12 mi oznámil, že má jinou ženu a že od nás odchází. Ta si to však po nějaké době rozmyslela a zůstala v původním vztahu. Avšak náš vztah se již dohromady nedal. Partner bydlel sice doma, ale žil si po svém. Toto trvalo další rok a půl, než našel partnerku, ke které se letos v červenci nastěhoval.

    U mně nastala velká úleva a postupně jsem si zvykala na novou situaci, vrátila se do práce i sama k sobě.
    Partner mě začal tlačit k tomu, že chce mít naši dceru Emmičku častěji a pokud mu nevyjdu vstříc, bude žádat o střídavou péči. Dlouho jsem hledala nějaký vyhovující systém, ale podařilo se, měl ji jeden týden od čtvrtka do neděle a další týden středa a čtvrtek. Fungovalo to, ale zničeho nic mi začal platit o tisícovku menší alimenty. Zašla jsem se poradit na sociálku, řekli mi ať si to ošetřím raději u soudu ať to má řád. Nějak jsem neměla odvahu to udělat……..

    V tuto dobu jsem se sblížila s jedním známým Přeskočila jiskra a začali si psát a brzy naplánovali výlet. Řekli si, že si nebudeme v ničem lhát, že každý máme své závazky. Užili jsme si spousty krásných chvil, dal mi křídla, vrátil sebevědomí, cokoli jsem potřebovala poradil, pomohl, zařídil.
    Našla jsem odvahu požádat soud o stanovení alimentů a péče o dceru, takže teď čekáme na soud.

    Toť v kostce můj život…….na spoustu otázek hledám odpovědi…….

    Proč s takovou “výbavou” potkávám takové protějšky?

    Proč jsem nemohla být s jedním partnerem šťastná celý život jako rodiče?

    Když se ohlédnu, co všechno jsem s třemi dětmi ( teď mají Filip 20, Terezka 13 a Emmička 3,5) zvládla, překonala a došla až sem, na práh roku 2018, čeká mě po tom všem tam někde nějaký opravdový partner?

    Vím, všechno to byly z nějakého důvodu pro mě potřebné zkušenosti.
    Cítím se být úplně někde jinde než všichni moji přátelé, kteří tímto procházet nemuseli, těžko mě chápou…..

    Mám skvělé děti, rodiče, pár přátel i práci, která mě baví…….jsem za to vděčná……..
    K novému roku vzhlížím s nadějí v podobě nalezení té pravé “spřízněné duše”, objevila jsem v sobě potřebu s někým sdílet, milovat a být milována, společně se starat o rodinu, dům, prožívat život radostně…….

    Alenko, věřme, že to nejlepší máme teprve před sebou! Bára

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:15 pm

      Barunko, tohle se ti asi nepsalo lehce a právě proto ti patří můj dík! Moji rodiče se také nikdy nerozvedli. Ale “výbava” z mládí je jen část naší osobnosti. To, co se na tebe “lepí”, odráží ne tvou minulost, tvé dětství, ale tvou současnost. Jak jsem psala v článku – to, jak se chováš sama k sobě, tak se k tobě chovají ostatní. To, jak se vidíš sama ve svých očích, tak tě vidí ostatní. To, co dokážeš udělat sama sobě, udělají ostatní okamžitě taky. Je to jednoduchý princip – zákon přitažlivosti. Proto je tak důležité si sama sebe vážit a milovat se (fakt se zamilovat). Držím palce, ale stejně tě trochu poopravím – to nejlepší je TEĎ! Nečekej, až někdo přijde a udělá tě šťastnou, to je děsná ztráta času. Musíme být šťastní, protože chceme. A my chceme 😉

  35. Dominika
    February 11, 2018 / 3:09 pm

    Skvělý článěk! Ačkoliv málokdy něco komentuji,tak tohle jsem opravdu musela. Chytlo mě to velmi za srdce,protože jsem ve svém životě potkala už tolik blbečků,že už jsem to raději přestala počítat.Každopádně vím,že to pramení z toho,že sama sebe nemám dostatečně ráda a že to je hlavní věc,na které musím pracovat.
    Moc Ti fandím a věřím,že na Tebe pan Božský jistě čeká. 🙂

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:07 pm

      Dom, tak o to víc si vážím, že jsi okomentovala “mě”! 😉 A jak vidíš, podle ostatních komentářů, nejsme v tom samy. A doufám, že ti článek i ty další komentáře dají sílu se nikdy nevzdát. Ještě jednou děkuju a krásného self-love Valentýna!

  36. Lucka
    February 11, 2018 / 4:07 pm

    Ahoj, ještě nikdy jsem žádný komentář nenapsala, asi protože se nepovažuji za osobu, která by se měla k módě vyjadřovat 🙂 Za tento článek bych chtěla hlavně poděkovat, přála bych si najít odvahu k tomu mít se ráda a dát sbohem lidem, kteří za lásku nestojí, třeba to někdy dokážu! Děkuju 🙂

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:05 pm

      Lucy, MUSÍŠ! Protože jedna z mých tolikrát ověřených teorií zní, že když jsi na světě JEDINÁ, co něco může udělat, tak to prostě udělat MUSÍŠ! A milovat a vážit si sebe samé je opravdu jen TVÁ práce, nikoho jiného. Takže prosím, každé ráno si to uvědom, pokaždé, když se podíváš do zrcadla, si to připomeň. Uvidíš, jak krok za krokem to bude lepší a lepší. Buď trpělivá, ale vytrvalá. Já tě budu kontrolovat ;-)) Držím všechny palce a děkuju za tvůj vzkaz!

  37. Ales T.
    February 11, 2018 / 5:02 pm

    Tento článek je jedním z mála těch, které jsou skvělé jak slohově, tak obsahově.
    Důležité je, nerezignovat a nakonec se vždycky zvednout. Nikdy by neměl čekat jeden na druhého, ale jít si naproti navzájem.

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:02 pm

      Aleši, ani netušíte, jak obrovskou radost jste mi udělal! Od muže totiž taková slova potěší dvojnásob 😉 A navíc to vážně vypadá, že jste přesně chytnul, proč jsem tenhle článek psala. Takže obrovské díky!!

  38. Iva Murcková
    February 11, 2018 / 6:29 pm

    Zdravím Alenko!! Přečtení Vašeho článku na blogu jsem si nechala, až na víkend a nyní jsem právě dočetla a myslím, že jste to vystihla opravdu skvěle. Každá žena má ve svém životě něco co by raději chtěla, aby se to nikdy nestalo. Mě bude tento rok 56, uvnitř se cítím na 40, ale tohle se stalo až po dosažení mých padesátin, kdy mě můj manžel kvůli jiné ženě po 27 letech opustil….a já už nyní mohu pomalu říct, že udělal tu nejlepší věc, protože mě se po tolika letech teprve nyní otevřel svět, tím, že děti už měli svoje životy a já se přestěhovala sem do Prahy, kterou jsem si kdysi ještě na střední škole vysnila.Takže splněný sen v pomyslném životním seznamu…a ze mě se stala žena, která se naučila opravdu milovat…a to vše pozitivní se odráží v mém pozitivním myšlení a to se vše odráží i v tom, jak jako žena působím na ostatní. Jsem žena opravdu hodně empatická, takže opravdu i z těch Vašich slov cítím něco víc, než to co je napsáno. Držím Vám moc palce ať je Váš život hodně fajn…to nejcennější pro Vás bude brzy středobod světa a v tu chvíli pocítíte, že to všechno ostatní, co Vám do té chvíle připadalo jako hrozné,neřešitelné a nevím co ještě, budou brzy naprosté prkotiny. Sleduji i Váš blog i instagram a těším se na další články, fotky. Mějte se moc krásně. Iva

    • Alen
      Author
      February 11, 2018 / 7:01 pm

      Milá Ivo, DĚKUJU! Za nádherná slova, ale hlavně za vaši odvahu a odhodlání! Věřím, že budete vzorem pro spoustu ostatních žen a dívek, protože to, co jste dokázala vy, je obdivuhodné a báječné. Máte můj hluboký obdiv!

  39. Magdalena
    February 12, 2018 / 1:34 pm

    Alenko, krásné a od srdce upřímně napsané, ta sebeúcta je v životě strašně důležitá, bohužel si na to musí přijít každá (ý) sám, a někdy to trvá. Váš vztah s K.jsem považovala za ideální, vypadala jsi tak šťastně, zářící a přímo nádherná. A já si říkala, co s námi ženskými dokáže láska udělat. A taky mi to trochu připomínalo moji velkou lásku v minulosti. Seznámili jsme se v Bruselu, kde jsem byla služebně (žádná politika :-)). On Belgičan v diplomatické službě, taky věčně někde ve světě, pořád jsme řešili, jak a kde se setkat. Skončilo to nájmem bytečku na Montmartre, v Rue Veron, bylo to to nejromantičtější místo v Paříži, kterou i jako celou Francii miluji. A nejkrásnější byteček s krásnou terasou na střeše starého domu a s úžasným výhledem. Někdy jsme se viděli na víkend po půl roce, jindy se povedlo spolecné léto… Trvalo to pár let, oba jsme měli své životy a věděli, že spolu nikdy nebudeme. No, dnes mám nejlepšího manžela pod sluncem, ani po 8 letech si “nelezeme na nervy”, což je malý zázrak, a na Paříž občas zavzpomínám, ráda do Francie jezdím, mluvím dobře francouzsky, ale už to tam není ono. Loni jsme tam byli s manzelem, zašli jsme i na Montmartre, vrazilo mi to slzy do očí a můj skvělý manžel se na nic neptal, jen řekl, že asi mám na co vzpomínat a nechal mě mým myšlenkám, v kavárničce, kde jsme tolikrát seděli s J.-M. A znovu dokázal, jak úžasný manžel to je. Proc to celé píšu? Protože věřím, že ten co k nám opravdu pasuje, určitě někde je a jednou se prostě objeví.

  40. Petra
    February 15, 2018 / 8:31 am

    Alčo,
    byla jsem vdaná za chlapy, který se na veřejnosti choval jako kříženec Ježíše a Boha. Ale doma mě kontroloval, neustále něco vyčítal (málo uklizeno, moc uklizeno atd.) . Cítila jsem , že to není ono, ale neposlechla svojí intuici a jako úplná naivka (bylo mi 21) jsem s ním měla 2 holčičky. Pak se to zhoršilo (kontroloval i účtenky ze sámošky, říkal:” s kým jsi si volala, co jste si říkali?”). Až po 15 letech jsem našla sílu odejít, ale to už jsem neměla moc sebedůvěry, zato jsem měla 2 skoro dospívající dcery (a mizernou práci na zkrácený úvazek za pár korun). Dnes je můj život o 100 % lepší, ale hodně jsem na sobě pracovala, přečetla milion knížek, brečela na kurzech Huny atd. Teď mám úžasného partnera a stěhujeme se splnit si svůj sen. Pokud bys pár knížek uvítala, ráda ti je přenechám, budu ráda, když někomu pomohou. Oni chlapy jsou fakt jiní (ale chronické žárlivce člověk trpět fakt nemá-je to nemoc) a je to zajímavý vidět jak myslí jinak.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *